11 hodin BEZDOMOVCEM, ANEB dej si BACHA, na co myslíš!

11 hodin BEZDOMOVCEM, ANEB dej si BACHA, na co myslíš!

Asi jsi už četl nějaké články či knížky „JAK SI SPRÁVNĚ PŘÁT! Jak tvořit realitu svými myšlenkami. Možná, sis vyzkoušel sám, že to není tak snadné, jak to na první pohled vypadá.

Už se Ti někdy vyplnilo přesně TO, co sis přál? Možná, vůbec nevěříš, že nějaká letmá myšlenka v Tvojí hlavě může ovlivnit realitu života?

Ještě, než se dostanu k mé nedávné zkušenosti státi se bezdomovcem, mám tu pár krásných ukázek, jak to „báječně“ funguje.

Úplně skvělým mistrem „vesmírných objednávek“ je můj syn Ondra. Možná mu bylo cca deset let.

Krásná jarní neděle. Brzy ráno Ondra vyráží na autobus. Hrají fotbalový zápas s Mostem….

Právě doma v klídku obědvám. Volá neznámé číslo! Pevná linka. „Dobrý den, tady nemocnice Most! Váš syn měl úraz na zápase!“ Krve by se ve mně nedořezal! Moje emoce a tlukot srdce doputují (po drátě) až do Mostu.

„Nebojte se!“ zní laskavý hlas na druhé straně. „Není to nic vážného. Otřes mozku. Zlomený nos! Pošleme ho s týmem domů. Trenér Vám ho předá i se zprávou. Stačí zítra zajít na ORL.“

Večer při pohledu na nos připomínající horskou dráhu, vyzvídám, jak se vše semlelo. Líčí mí zápas. Bojují jako lvi. Letí před bránu, ke které směřuje centr na nabíhajícího soupeřova útočníka. Výskok! Oba současně. BUM! Prásk!

 „Ležím na trávě. Pode mnou kaluž krve. Sahám si na obličej. Nos je nějaký „jiný“. Valí se z něho proudy krve. Přibíhají s nosítky. Nakládají mě do sanitky. Řidič super řeže zatáčky. Ta siréna ječí, jak na lesy. Snad mi nevyskočí bubínky z uší!“

No a pak povídá: „Cesta do Mostu byla nekonečná. Spát se mi nedařilo. Na chvíli jsem se zasnil….“Jaké to asi je, když tě nesou z hřiště na nosítkách? Tolikrát jsem to viděl v televizi i na našich zápasech. A taky jsem ještě někdy nejel sanitkou!“

VYSLÁNO do vesmírného prostoru! I když, jen tak mimoděk. Řeklo by se, z nudy! Ale na to se VESMÍR neptá.

VESMÍRNÁ třídírna objednávek: (Jak to tam asi probíhá?)

„A máme tu jednu URGENT objednávku! Malý kluk. Nosítka a sanitka! Netřeba odkládat!

SPLNĚNO! Během pár hodin. Odfajfkováno VYŘÍZENO! …a co tu máme dále???“

DEJ si BACHA, na co myslíš!

Nebo jeden můj známý vyprávěl svůj příběh. Velký sen: „CHCI BÝT SLAVNÝM PILOTEM!“

Během leteckého dnu. ŠUP, Prásk. Letadlo se zřítilo i s ním! Naštěstí přežil! Psalo se o něm na prvních stránkách novin. Záběry prolétly světem!

SLÁVA! Jak byla dlouhá? Kolik bolesti a utrpení přinesla?

• 

• 

• 

 

 

Možná, už jsi zvědavý, jak se mi povedlo stát se BEZDOMOVCEM! Ne opravdu jsem nesnila, že se jednou s nimi sejdu v nějakém jejich improvizovaném „domečku“ a hezky si u nich přečkám noc. …

 

Je krásná, skoro letní, noc. Vracím se po úžasném zklidňujícím cvičení z Letné zakončeném posezením s nádhernými výhledy na Matičku Prahu. Už je kolem jedenácté, kdy odemykám branku na zahrádku.

 

Stojím na schodech mezi dvěma vstupními dveřmi. Marně hledám klíč. Zírám jako tele na vrata!  Procházím svazek klíčů, klíč po klíči. Ale ten správný tam prostě není! To není možné! Přeci se nevypařil?

 

Následuje „speed revue“ video přehrávka v mozku. Do předešlého večera jsem vždy nosila celý svazek. AHA včera večer! Něco jinak.

 

Bylo po bouřkách!  Venku dusno jako v prádelně! Dokončila jsem druhou masáž v kombinaci s reflexní terapií a zprůchodněním lymfatických drah. Rozloučím se. Nutně potřebuji na vzduch. Rychlý nápad. Půjdu se proběhnout. Celý svazek se mi nevejde do malé kapsičky.  Vytahuji náhradní klíče. Vytvářím improvizovaný mini svazek nejdůležitějších klíčů. Vybíhám. Mám jen hodinu do naplánovaného on-line setkání.  Po návratu „nový“ mini svazek z náhradních klíčů (tedy alespoň si to myslím) uklízím.

 

Je možné, že jsem právě ten jeden chybějící klíč sundala z běžného svazku? Proč bych to dělala? Honí se mi v noci hlavou!

 

Zvoním na své, jediné sousedy. Pořád dokola. Stále marně! Co dál? Jaké mám s blíží se půlnocí šance přežít noc?

 

V kapse nahmatám klíče od auta. Normálně je na cvičení nenosím. Jenže  v kufru auta byla karimatka. Vyndala jsem si jí cestou na cvičení. SUPER. Mám k dispozici auto. Světe div se! V kufru můj teploučký vojenský spacák…

 

Bingo! Myšlenky v hlavě přemítají události předešlých dnů. Jak to možná bylo?

 

Střih! Sobota. Toužím po výletě do lesa. Venku krásně. Jen varování na bouřky. Mám několik potencionálních možností. Nejsem striktní plánovač. Nějak při balení přihodím do auta spacák a karimatku. Co kdybych se někde zdržela?  A s ukrytým přáním „Už dlouho jsem nespala pod širákem“!

 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

 

Výlet se vydařil. Ráda objevuji nová místa. Na Jizerkami v dáli se honily mraky. Sjela jsem za Mladou Boleslaví z dálnice. V dáli se zjevil krásný hrad a bylo rozhodnuto. V podvečer se bouřky honí na všech světových stranách. Volím ústup z lesa a návrat do civilizace!

 

Nesplněné, maličko opožděné, sobotní přání? Mám tedy dnešní moc strávit venku? Nechávám na schodech vzkaz sousedům. Česky a anglicky. Na ruštiny jsem si nedokázala vzpomenout! Mými sousedy je milá a slušná ukrajinská rodinka se dvěma dětmi. Často chodí na noční směny. Doufám, že ráno najdou můj vzkaz a nechají mi otevřené dveře.

 

Vizualizace potencionálních možností, kde v Praze přespat? Kde to dobře znám? Vyrážím „nad“ Hostivařskou přehradu. V jedné z ulic už mám vytipované místečko na parkování. Jezdím tam docela často, co jsem se přestěhovala na Zahradní Město.

 

Čeká mě 300-400 m potmě lesem! Čelovka chybí! Menší chybička sobotního výletu odhalena!

Připadám si jako typický „bezďák“! Spacák vkládám do velké modré IKEA tašky. Batoh opět chybí. Vyrážím! V lese krásně bruslím jako Ledová královna na blátíčku pod nohama. Hledám nějaké vyvýšené místečko. Modlím se, že noc bude „suchá“!

 

Ležím pod vysokým smrkem. Krásný výhled na oblohu. Září pouze jedna jediná osamělá hvězdička. Skoro jako JÁ! Ale blbost. Ostatní hvězdy zakrývají bílá oblaka. Převalují se jako cukrová vata na špejli. Pomalu se posouvají …vidím další a další a další hvězdy. Nejsem opuštěná!

 

Zvolna dýchám a zklidňuji svůj zrychlený tep. Ptám se sama sebe: „PROČ? Co mi to má ukázat?“

Jedná se „jen“ o splnění mé sobotní objednávky? Je to zkouška? Učím lidi, jak zvládat STRES! A vesmír si mě testuje? Máš holka na to? Dokážeš si sama poradit v jakékoliv situaci? Umíš sama sebe uklidnit? Zvládneš „přeladit“ svůj mozek zaseknutý stresem?

Po chvíli úvah a pozorování, nyní již blikající hvězdné oblohy, se pomalu propadám do říše snů…

Šestá ranní! Slyším první pejskaře. Cítím šimrání

  slunečních paprsků. Balím, volím ústup!

 

 

 

 

Opět u domu. Vzkaz nikde. Dveře ZAVŘENÉ! Copak neumí číst? Zvoním, zvoním, zvoním…Nic. Žádný náznak pohybu. Co dál?

 

Volám realitce. Paní, která mě tento byt ukazovala. Nic moudřejšího mě v půl sedmé ráno nenapadlo. Vylíčím svou situaci. Dostávám telefon na souseda a příslib, že kolem deváté se kolegyně v kanceláři mrkne, zda náhradní klíče jsou k mání.

 

Po X marných pokusech dovolat se, dozvonit se, vyrážím na nejbližší benzinku. Vypadám poněkud děsivě. A opravdu se i dost mizerně cítím. Jako bych se propadla do pocitů bezdomovce. Člověka vyčleněného ze společnosti, bez střechy nad hlavou.

 

Vkráčím na pumpu. Neumytá, nečesaná a BEZ roušky! Paní za pultem povídám „Jedno RISTRETO!“  a pokračuji v chůzi na toaletu. Lekám se v zrcadle sama sebe. Pokus o zkulturnění se moc nedaří. Nutně potřebuji CUKR! Právě skončil můj „cukrfree“ měsíc. Měsíc bez bílého cukr. Inspirovaná jsem byla skutečným příběhem ženy, která vydržela dva roky! A já to vzdávám už po měsíci! Stálo to dost přemáhání vydržet měsíc. Ale dnes je prostě mimořádná událost! Balamutím sama sebe.

 

U pultu se rozhlédnu a ke kávě přidávám krásně se smějící štrůdl. Paní za pultem si mě nedůvěřivě měří pohledem. Možná se obává, zda budu mít na zaplacení. Takové jsou zřejmě pocity lidí, kterými druzí opovrhují. Není to fakt příjemné. Myslím, že jsem se nikdy nad bezdomovce nepovyšovala a ani je nelitovala. Obojí má na člověka neblahý dopad. O „soucitných“ pohledech někdy příště. To je z jiného příběhu.

 

Sedím venku na lavičce. Popíjím kávu. Přisedá si pán pro svou dávku novinových zpráv opepřených ranní cigaretkou. Slušně se mě zeptá, zda-i mi nevadí kouř, ale vítr vane přesně ke mně. V duchu si říkám. Mě už nevadí nic. Domů se nedostanu. Týpek si mě měří stejným pohledem, jako paní u pultu. Možná starší ročníky pamatují film „Spadla z oblakov“! Tak to jsem celá já!

Neposuzuj lidi dle prvního dojmu! Nikdy neznáš celý příběh!

Ruším ranní FB cvičení. V mojí skupině MonChi – CESTY proti STRESU. Po téměř 3 měsících pravidelného vysílání! Více jak 30 živých půlhodinových přenosů. A hlavou se opět začínají honit myšlenky.

 

Nebo se to vše semlelo, abych už přestala vysílat? Mám věnovat svou energii něčemu jinému? Situace po „korona“ se vrací do normálu. Lidi už na „dopo“ cvičení nemají čas! Bylo už dávání příliš?  Mám se naučit nastavit svou cenu?

 

Stále v ruce přehazuji mobil a čekám na telefon z realitky. V zoufalství nejvyšším se po dlouhé době dívám na stránky jedné nejmenované seznamky! Před necelým půl rokem mi jí nainstalovala bývalá kolegyně se slovy „To aby ses nenudila“ ! Občas musíš zkusit i tyto možnosti!

 

Proklikávám „nabídky“…..a jeden profil, jedna fotka mě prostě vtáhla! A dokonce píšu zprávu! Já, která nikdy nedělá první krok! No, uvidíme… Vždy je něco POPRVÉ! A co, mimo fotky, mě fakt dostalo? Toto Motto:

 

„MOUDROST VYGOOGLIT NELZE….!“

„AŤ UŽ VÁS ČEKÁ JAKÝKOLIV OSUD, ČLOVĚK BY SE NEMĚL PŘESTAT SNAŽIT!“

 

Zvoní telefon. „Klíče máme v realitce. Můžete se pro ně zastavit“. Konečně záchrana! Vyrážím. Vyzvedávám klíče. Dostávám se do domu i do bytu. Vytahuji uklizený „minisvazek“ i zbytek náhradních klíčů. Skutečně tam jsou oba dva!  Dávám si rychlou sprchu a čaj. Vyrážím zpět. Vracím klíče s velikou omluvou za ranní probuzení. Loučíme se s mým pozváním na RELAX masáž!

 

A je toto KONEC? Začátek něco nového? Proč jsem v noci nezavolala synovi či kamarádce? Prostě mě to nenapadlo! Měla jsem přeci auto, spacák a karimatku……

 

JSEM NORMÁLNI?  Kdo ví…….