Příběh o Berušce a nejen o ní
V posledních dnech došlo k propojení spousty střípků života, úvah a vzpomínek, ze kterých vzešla moje dnešní úvaha. Jak úplně malé, poměrně nenápadné zážitky z našeho dětství nás stále ovlivňují, ať je nám náct, ..cet či…sát. Jsou to někdy úplné banality, ale v reálném životě najednou vyplave někde z hlubin dávno zakopaný pocit a z ničeho nic se chováme před svým partnerem či šéfem jako malé holčičky, kterým někdo ustřihl jejich krásné dlouhé vlásky.
Taky se Vám to stalo? Povím Vám svůj příběh. Bylo mi pět. Stále nemocná angíny, průdušky a pořád dokolečka. Mám slabou imunitu a paní doktorka mamince doporučila změnit prostředí. Ale jak to udělat? Řešení se přeci našlo. Přes týden, kdy rodiče pracují, bydlím na malém městečku na Vysočině u své milované babičky. Úplná idylka. Pohádky před spaním a dlouhé povídání. Ráno v kuchyni voní čerstvé rohlíčky z místní pekárny (je na tom nejvyšším kopci a babička pro ně chodí každý den). Stále vidím před sebou bílý hrneček se sluníčkově žlutými čtverečky, za kterého se line omamná vůně právě uvařeného kakaa a z rádia zní znělka „Dobrého rána“.
Jednou se babička začala chovat nějak podivně. „Musíme jít do města. Je to důležité!“ Babička je nervózní. Obcházíme náměstí, zastavujeme se u každičké výlohy. Při dalším kolečku v jedné z výloh je ONA. Je to sice svíčka, ale vypadá jako ta nejkrásnější BERUŠKA. Nemůžu z ní spustit oči. Babička si všimne mého upřeného pohledu a zeptá se mě: „Chtěla bys jí?“ Aniž bych z ní spustila oči, přikyvuju a přikyvuju. Držím jí v náručí a jsem šťastná.
Tento krásný pocit byl záhy vystřídán zděšením. Babička šla s pravdou ven: „Maminka si přeje, abychom zašly ke kadeřnici. Máš moc slabé vlásky, a když se ostříhají, tak Ti zhoustnou!“ Šok. Babička, která mi tak ráda plete copánky, mi je chce nechat ostříhat?
Sedím na vysoké židli. Nohy mi kmitají ve vzduchu. V náručí svírám svou BERUŠKU. Přes tělo mám přehozenou divnou plachetku. Nevidím na Berušku. V zrcadle se odráží malá, smutná a vyděšená holčička. Veliké nůžky. Šmik, šmik…na svět kouká malý střapatý kluk, ale jeho duše pláče. Vlásky mi balí do novin „na památku“.
A střapatý kluk s duší plačící holčičky běhal po světě hodně, hodně let. Postupně se probouzelo jeho potlačené já. Stále má v sobě hodně klukovského rošťáctví, ale v zrcadle se usmívá žena.

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Žena, která přestala obviňovat svou mamku a babičku, za to že jí připravily o její krásné vlásky, ale přijala celou tuto zkušenost jako jeden z darů, který jí byl dán, aby se „PROBUDILA“.